Předškolák má ve svém věku za sebou již několik vývojových úkolů. Osvojil si řadudovedností, které mohl testovat v bezpečném rodinném kruhu a nyní je podrobínárokům, které představuje školní prostředí.
Na každém stupni vývoje musí jedinec vyřešit základní psychologický rozpor. Po jehovyřešení získává ctnost a pokračuje v rozvoji osobnosti. Pokud se tak nestane, můženastat stagnace (vzniknout pomyslný dluh) a řešení navazujících vývojových úkolůmůže být komplikováno. Tato stagnace může mít podobu symptomu, který můženabývat různých podob – od bolesti bříška např. po poruchy příjmu potravy. Platípravidlo, že čím ranější dluh vznikne, tím obtížněji se pak plní pozdější vývojové úkoly.
Podle E. Eriksona předškolák zpracovává následující základní konflikty a hledáodpovědi na klíčové existencionální otázky:
- Důvěra vs. nedůvěra – mohu důvěřovat světu?
- Autonomie vs. stud a pochyby – je v pořádku, jaký jsem?
- Iniciativa vs. vina – je v pořádku to, co dělám?
Zhruba od tří let začíná hrát vrstevnický kolektiv v životě dítěte zásadní roli. Dítě
objevuje svět prostřednictvím hry a učí se novým sociálním dovednostem. S blížícím
se nástupem do školy přirozeně vznikají nové, věku přiměřené nároky, se kterými se
budoucí prvňáček musí vypořádat. V ideálním případě v tomto období fungují všichni
aktéři (rodič, dítě a škola) jako sehraná kapela, které to ladí. Rodiče vybudovali
stabilní základy a zejména bezpečné hranice, dovedli své dítě přiměřeně frustrovat,
čímž zdravě pomáhali budovat jeho dovednosti při zvládání stresu a vnějších nároků.
Škola vytváří bezpečné prostředí, kde je možné rozvíjet dětský potenciál, učit se a
růst a dítě se učí novým pravidlům, má možnost získávat zkušenosti s plněním
povinností a nových návyků.
Dítě vnímá svou hodnotu v kontextu plnění úkolů a pokud se mu v určitém poli
nedaří, je to příležitost zvládnout stresovou situaci a objevovat své silné i slabší
stránky s uvědoměním, že „takto je to v pořádku, moji hodnotu to nesnižuje“. Dělat
chyby je naprosto přirozené. Zažívat příjemné i nepříjemné pocity je součástí
zdravého vývoje. Někteří rodiče se snaží svým dětem jejich vývoj co nejvíce usnadnit
a v dobré víře je uchránit od zklamání, smutku a všeho nepříjemného a náročného.
Pro rodiče může být nesnesitelné zažívat úzkost, hněv a smutek svého dítěte, proto
v těchto situacích volí cestu nejmenšího odporu a buď dítěti okamžitě vyhoví a uleví
tak jeho (svým) nepříjemným pocitům, anebo dítě takovýmto situacím, které
nemohou mít pod kontrolou, raději vůbec nevystaví.
V dnešní době se také setkáváme s rodiči, kteří berou své rodičovství jako výkon –
práci, kterou je nutné vykonávat správně. Takto smýšlející rodič je pak úzkostnější a
při kontaktu s dítětem méně autentický. Ve snaze mírnit dětskou nespokojenost
k němu přistupuje jako k malému dospělému a nepřiměřeně věku na něj přenáší
odpovědnost z rozhodování. S vidinou co nejhladšího vývoje rodič odstraní ze světa
dítěte všemožné stresory a dítě zraje v umělém prostředí, kdy pak při střetu
s realitou, vstupu do školy, nemá dostatečně vybudované mechanismy pro zvládání
stresu. Je křehčí a úzkostnější, protože nemuselo nebo nemohlo zažívat přiměřené a
zdravé „otužování“ stresem. Později se tato zkušenost může prezentovat ve formě
různě závažného stonání.
Dítě potřebuje vědět, o co se může opřít a jaké důsledky svého chování může
předvídat. Ideální, ať už v rodině nebo školském zařízení, tedy je neubírat plošně na
přiměřených nárocích a nejisté rodiče a představitele škol zpevňovat, vytvořit pevné,
ale pružné hranice, které citlivě reflektují individuální potřeby daného dítěte, a tím mu
dopřát zdravé podmínky pro růst.
Mgr. Tereza Roznerová
členka České asociace pro psychoterapii a členka České asociace adiktologů
maminka dvou úžasných dětí a majitelka Centra adiktologie a rodinné terapie